Bajecne krasny to prec byl sen,
vse ze se Zemi kori,
tisice svetu ze kolem ni
se toci a laskou hori.
Krasny to sen, a prec jen sen,
ze svetu zbyl nam jeden jen -
jen Mesicek nas verny.
Mesicek ze vsech sam a sam
okolo nas se toci,
sprovazi Zemi zivotem
a nespousti ji z oci.
Devcatko, lidske poupatko,
Mesicku sobe vsimni:
snad se ti tisic korit zda -
jen jeden je uprimny.
17
Mesicek ze je mrtvy muz?
A jeho pilne zamestnani
pri svate lidstva osvete?
Pak neni sirem ve svete
nad takove skonani!
Chtel bych, az jednou dokonam
- odpustte hvezdne touze -
jak Mesic svitit lidstvu dal -
tak dlouze - ach tak dlouze!
18
Mesic mrtev. Pri nem ve prodleni
den se s noci strida jak dve mnichu,
jak dve mnichu, ne vic ku obsluze,
jen co mrtvych straze na modleni.
Stridaji se v svatem, hlubnem tichu,
beze smavych cervankovych hricek:
den tam neodvira ruzove svych vicek,
nahle plane v plamenne sve hruze.
Jeho krok je nemy, bez pospechu,
nejde v rannich pisnich, v septnem sumu stromu,
nekraci po bourich s tresknou hudbou hromu -
mrtvol nema dechu ani slechu.
Slunce zhave v cernem visi nebi,
dolu z neho strely ohne srsi,
proudy ohne dolu z neho prsi,
ohne okean se dolu lije -
mrtva puda priserne se sklebi,
s zizni desnou, zimnicne horouci
zhave proudy ohne lokem pije.
Kdyby bylo oko tam zivouci,
jedine je szehne slunce polibeni,
ale neni ta to oko - neni!
A ta noc - to hrob v svem rozsklebeni!
Bez rosy noc, jez by vandrovniku
perel do kaderi navesila,
beze snu noc, jez by milovniku
milych kouzel srdcem rozesila.
Hvezd tam plno, plno v cernem nebi,
kdoz by scital vse je svetlonose!
ale vsechny planou bez rozkose,
bez hravosti, chvejne bez sladkosti,
sviti jako drobne bile lebi,
jak kdyz z cerne zeme bile sviti kosti.
Ach ta noc! ta neni obraz milosrdi!
Jednim dechem plamy v ledy tvrdi -
zima, zima, mraz az v baj rostouci -
by tam bylo srdecko kes vrouci,
v jednom trhlo by se okamzeni,
ale neni tam to srdce - neni!
Mesic mrtev. Sina jeho stale
tvar sem na nas hledi v stejnem priznaku,
jak kdyz mrtvy v rakvi lezi na znaku.
Pohreb zvolna kraci Svetem dale,
svetla slavne kolem neho viri -
Mesicku, by bylo citneho ti zoru,
dnem i noci zrel bys na obzoru
vdovu Zemi vlhkem ve slojiri.
19
Oblaky Zeme jsou synove tklivi,
maticku Zemi si krvi svou zivi,
slzami smyvaji starobne vrasky,
mladi ji lice a svezi ji vlasky,
ve svetu zavratne virivem honu
od veku pres veky do casu skonu
nesou si matku jak v bavlnce mekce.
Oblaky, oblaky, labuti kridla,
sedive hadanky, mlhova vridla,
jiter a veceru zlacene znaky,
ruzove kolebky, rakevni mraky,
nesete praotcu posledni vzdechy,
nesete potomkum prvni jich dechy -
zdravim vas, zaslosti, prislosti lidska!
20
(Mluvival clovek
Cim clovek ja ve svetu kruhu jsem?
Mne skromnost ma jazyk vize, -
vsak pohledte nekam ke dvoru,
hned znate, kdo sluha, kdo knize.
Ja Slunci a Siriu rikam "ty",
a ony? - Vzdor skvele zari
vzdy pokorne stoji opodal
se sluzebnym usmevem v tvari.
21
(A mluvi clovek
Jak lvove bijem o mrize,
jak lvove v kleci jati,
my bychom vzhuru k nebesum,
a jsme zde Zemi spjati.
Nam zda se, z hvezd ze vane hlas:
"Nuz pojdte, pani, blize,
jen trochu blize, hrdobci,
jimz hrouda nohy vize!"
My prijdem! Odpust, maticko,
jiz jsi nam, Zeme, mala,
my blesk k myslenkam sprahame
a noha parou cvala.
My prijdem! Duch nas roste v vys
a tepny touhou biji,
zimnicni touhou po svetech
div srdce nerozbiji!
My prijdem bliz, my prijdem bliz,
my svetu dozijeme,
my bijem o mriz, ducha lvi,
a my ji rozbijeme!
22
Sedely zaby v kaluzi,
hledely vzhuru k nebi,
stary jim zabak uceny
odviral tvrde lebi.
Vysvetloval jim oblohu,
licil ty svetle drtky,
mluvil o panech hvezdarich
zove je "Sveta krtky".
Pravil, ze jejich hvezdny zkum
zvlastni je mirou veden,
dvacet ze milionu mil
teprv jim loket jeden.
Tedy ze, reknem pro priklad
- verime-li v ty krtky -,
k Neptunu tricet loket je,
k Venusi jen tri ctvrtky.
Rozmluvil se pak o Slunci
- zaby jsou divem nemy -,
ze Slunce ze by nastrouhal
na tri sta tisic Zemi.
Slunce ze velmi slouzi nam,
paprskovymi kliny
stipajic vecnost na rok a
smenkove na terminy.
O kometach ze tezka rec,
rozhodnout ze to nechce,
mini vsak, ze by nemelo
soudit se prilis lehce.
Nejsou snad vsecky nestastny,
nejsou snad zhoubny vsecky,
o jedne ale vypravi
sam rytir Lubenecki:
sotva se jeji paprsky
odnekud k nam sem vdraly,
vskutku se v glinske hospode
hanebne sevci sprali.
O hvezdach potom podotknul,
po nebi co jich vsude,
skoro ze sama slunce jsou,
zelene, modre, rude.
Vezmem-li pak pod spektroskop
paprslek jejich svetla,
ze v nem naleznem kovy tyz,
z nichz se i Zeme spletla.
Umlknul. Kolem horlive
suskaji posluchaci.
Zabak se pta, zdaz o svetech
jeste cos zvedit raci.
"Jen bychom rady vedely,"
vrch hlavy pouli zraky,
"jsou-li tam tvori jako my,
jsou-li tam zaby taky!"
23
Ze skaly jiz Zeme plameny
v nezdolna pouta kuji?
Vzdyt ja je zrim, ty plameny,
vrch Zeme poskakuji!
Vidim je svitit po kerich
ve vonnych ruzi tvaru,
slysim je v ptacich hrdelcich
klokotat v plnem varu.
Devcatko kdyz si mladounke
ku prsoum mocne vinu,
citim, ze vinu ohne sloup
zhavy, az zarem hynu.
A kdyz si lidstvu nahlednu
do vzniceneho oka,
do oka, jez jak hvezdna tun
bajne jde do hluboka;
do oka, jezto v mziknuti
rekovnym ohnem zjasa,
vola-li voj svuj do boje
svoboda, pravda, krasa;
v nez pri slove lidsky slechetnem
vpryskne hned slzna neha:
citim, jak vlastni plamen muj
vzhuru az k nebi sleha.
24
Dik budiz vam, zlate hvezdicky,
dik za jeden ze vsech daru,
ze umim lidmi zatocit
vesele do rozmaru!
Ze dovedu nekdy alespon
mzik mladistve ranni zare
a zivy poblesk radosti
do ceske vkouzlit tvare.
Coz - coz je ta mysl naroda
tak ztyrana, potrapena,
bojacna jako detatko,
tichounka jako pena!
Coz - coz je ta lidu meho lic
tak zsinale, mrtve bleda,
kdo jednou na ni pohlednul,
vice mu spati neda!
Ach kdyz po te tvari dojemne
jen okamzik usmev skace -
co na tom, ze pak humorist
do koutku jde a place!
25
"Vlast svou mas nade vse milovat!"
to ve hvezdach zlate psano
a krassiho hvezdam nad zakon ten
zakona neni dano.
Proto ma planeta slunce sve,
jez k druhum ji mekce poji,
a kazdy ma hvezdnaty narudek
odvekou oblast svoji.
Proto i kometa jiskrna
tak dlouze sve telo plouzi,
ze do sveta zahnane atomy
po vlasti nazpet touzi.
26
Vzhuru jiz hlavu, narode,
k nebi sve zdvihni oci!
Viz: jsou tam i male hvezdicky,
kol nichz se velke toci!
Tot proste tim: ty malicke
z jadrneho jsou fladru,
ale ty velke a poslusne
jen z plynovych jsou hadru.
Troufam, ze pri te myslence
srdce ti povyskoci -
nuz - budme tou malou hvezdickou,
kol niz se velke toci!
Jde to, ach jde! Jen kazdy hled
k vlastnimu dobre jadru:
bude-li kazdy z nas z kremene,
je cely narod z kvadru!
27
Kdo mekkym je, ten bidne mre!
Aj, lide, vzhuru k nebi zrak:
velka ta svetla - samy drak -
had hada-li nepozre,
drakem se nestane!
Boj, vsude boj, kam oko zre!
I vecne slunce, chce-li zit,
musi se kolem s slunci bit -
had hada-li nepozre,
drakem se nestane!
Klam, v narodech ze laska vre!
Ach neposlouchej hravych vnad,
ziv-li chces byt, bud lacny had -
had hada-li nepozre,
drakem se nestane!
28
Slunce je hvezda promenna
a clovek jeho tvorem -
jak krasny je ten clovek prec
s svym idealnim vzorem!
Vzdyt i to Slunce oslnne
je sama, sama skvrna -
a clovek sam chce v svete byt
jak z kristalneho zrna!
V jistem vzdy Slunce obdobi
se sirsim cloni kalem -
a clovek zas cim dal tim vic
chce stat se idealem!
29
Mesicek mrtvy - budoucnost,
a Slunko - minulost nase,
mezi obema poleta
myslenka zivota plase.
Virive casy se vali,
minulost, pritomnost, budoucnost -
ach jedna se ve druhou hali.
Nekdy se mezi Mesicek
a Slunko stavime smele,
rouskou zastrem si budoucnost,
zijem az prevesele;
nekdy zas vrazi se klinem
Mesicek pred Slunko zivota,
a mysl je zastrena stinem.
30
Dej Zeme je kratce jen vypraven,
jak pisen se kratce sklada:
vyletla jiskricka z plamenu,
a zcernala zpet zas pada.
A v jedinem svetem tom mihnuti,
v tom kratickem jiskry plani
vsecken si vyzije lidstvo boj,
ba vsechno i milovani.
Tak kratka to, kraticka pisnicka,
a muze byt jeste kratsi,
veliky lidske je lasky bol
a nekolik slov nan staci.
Snad stacila sloka by jedina,
snad jedine sluvko pouze,
do pisne se to tak kratce da -
a zije se to tak dlouze.
31
Zelena hvezdo v zenitu,
svit vesele, vesele!
Kdyz si tak nekdy vzpomenu,
jak stari jsme pratele!
Pred lety jsi mne slysela,
jak jasne jsem zavysknul,
kdyz jsem sve devce poprve
si na prsa pritisknul.
Pred lety jsi mne videla,
jak desne jsem ublednul,
mrtvou kdyz jeji rucinku
jsem k ustum svym pozvednul.
To jsou jen drobty zivota,
jen bubliny pramene,
clovek si na ne behem let
tak nahodou vzpomene.
Radost i zal my prezijem,
my prezijem cokoli! -
Nac ale nahla slza ta -
vzdyt mne to uz neboli?
32
Myslim, ze maly Mesicek
poety mel jen male,
nase ze Zeme velika
poety ma jiz krale.
Az i to Slunce obrovske
zivota kvet pokryje, -
jaka tam budou srdce as,
jaka v nich poezie!
Jaci tam velci tvorove,
jake jich touhy vzdorne,
jake v jich ocich myslenky
nezdolne, svetoborne!
Jake tam citu zachvevy,
jake tam v prsou besy,
jaky zas vyblesk radosti,
vyskave, slehave plesy!
Jaka tam slova hluboka,
jaka v nich nadseni zare!
Jaka tam bujnost mladych tel,
jake tam oslnive tvare!
Jake tam jasave nadeje,
jaka tam lasky tisen -
chtel bych za cenu zivota
procitit slunecnou pisen!
33
Jiz vyznam se ze vsech hrichu svych,
rad divky ze za pas beru,
a miluju-li ja k smrti rad,
ze jeste se radej peru.
Vim, vim, ze je krasnym celibat,
tez humanistu ctim viru,
jiz myslenkou cistou pracuji
ku "vecnemu" v lidstvu miru.
Vsak materske Slunce prajinak
nas osud kdys upravilo
a zem mezi Marsa, Venusi
tak doprostred postavilo.
A marno je vsechno kazani
a marna vsechna prace,
nam hvezdami provzdy souzeno
ach! milovat se a prat se.
34
Promluvme sobe spolu,
co je v tom svete sirokem,
co je tu, co je bolu!
Kde rozvoj je, je boj - po svete boj je vsude
a bez mrtvol zde nejsou pretvary,
i hudba sfer jen valky pisen hude
a vecne v utok zneji fanfary!
Ta slunce veskera, nez vojevodi,
se slunci kol titanske boje vodi
a kazda planeta jich s druhou v turnaj jesi,
nez stastna, vitezna se domovine tesi;
tak zuri boj az k drobnym zhounkam dolu
po nebes klenu hlubokem -
co je v tom svete sirokem,
co je tu, co je bolu!
A nase Zem? Kde nove vzrusta, stare hyne,
ach cela Zem je mrtvych oudoli,
skrz mrtvych trouchen kvet se k svetlu vine -
kdo doved zde by scitat mrtvoly!
Zde valka besna. Z krve dravec tyje,
i slavik sladky v ukor jinym zije,
tvor tvora bere v plen i jeho cele ziti
a zadny nepta se, zda druhy tvor tez citi.
Co horou zde, to hromada je kosti,
co udolem, to sachta budoucnosti,
a cas v ni hazi ve dnu behu divokem
mrtvolu na mrtvolu -
co je v tom svete sirokem,
co je tu, co je bolu!
A clovek - clovek! Stedra byla ruka,
jez ohne vrhla lidskych do stanu, -
co srdce cit, to zhouci lidska muka,
co myslenek, to lidstva katanu!
Ach pokrok lidstva! Clovek vpred se plizi,
svou krvi nohu k strme stezce klizi,
a napred vi, nez vrchu se doplazi,
ze zchladla Zeme vsechen zivot zmrazi.
A nase laska! Mrtvych spalovani!
Jen ranni sen je vsechno milovani,
den jsou dve srdce lidska stastna spolu,
v den druhy stesti prcha poskokem
a obe srdce leti v propast dolu -
co je v tom svete sirokem,
co je tu, co je bolu!
35
Prijdou dnove, leta, veky, veku veky.
Kolem Slunce mdlobou hasnouciho
krouzit budou planet mrtvoly.
Zeme bude sina, ticha, nema.
Davno bude po vsech lidstva synech -
v prach a jini rozpadla se tela,
davno bude po vsech slavy cinech -
touha nekam v vesmir odletela;
davno po srdci i jeho bolu,
davno dohorelo milovani,
jasot odvanut i zalovani,
davno, davno, posledni co pisen
zoufalou svou vzduchem chvela tisen -
vsechen zivot v mraznou ztuhnul plisen,
bol i radost v kamen ztuhly spolu.
K prikrovnimu, lhostejnemu nebi
povrch Zeme priserne se sklebi,
Zem je sama dlouha, hlubna vraska.
Mrazny eter do povrchu pere,
sklebinou se k Zeme nitru dere -
Zeme puka tise, nezapraska,
Zem se trha tise, beze zvuku,
Zem je nema, dozila svou muku. -
Prejdou dnove, leta, veky, veku veky.
Serou prostorou jak cerna rakev
Zeme krouzi slabnouc, slabnouc v letu,
jak kdyz orel tezce postreleny
ve spirale desne obrovite
dolu leti - leti - leti -
Dopadne Zeme k Slunci zpet,
ze Slunce slehne plamu kvet
jak zivota na usvite,
a vzdalene hvezdy a siry Svet
zvi, ze se tu naposled - naposled
libaji matka a dite.
36
Aj, tamhle drimavych jiskerek,
jak kdyz rukou rozhodi kvetu,
to leti prostorou kometa,
kostnice umrlych svetu.
Hvezdo, odena rubasem,
dumnou nam pisen hudes,
v ni veliky obsah, malo slov:
"Ty popel jsi, popel budes!"
A tamhle zasvit zas jako sen,
jak kdyz den se rozbresknout boji,
tam prach se k novemu zivotu
v nebeskem zakouti poji.
Pristich svetu ty zabresku,
mlzino mlade zhnouci,
jakz ku srdci saha pisen tva:
"Zas vstanete s lici skvouci!"
O hvezdy, hymny vy zarive,
nasloucham vam v roznetu svatem,
necht smrt, ci vzkriseni hlasate,
dusi mi plnite zlatem!
Srdce celicke vystlano
nesmrtelnosti kvitim -
co potrebuju ja vecnym byt,
kdyz vecnost jiz ted procitim!
37
Ty vecne hlasy proroku,
ze take mrtvi budem,
nuz ano, ano, vime to -
my Sveta neprebudem!
Co rozkveta, to odkveta,
co vzeslo, zase chradne,
a Zem i s lidstvem rozkvetlym
jak bila ruze zvadne.
Vsak proto smrti myslenkou
my srdce nezbodame!
My vyzijem a dozijem
a Svetu priklad dame!
Driv Sveta puvod sezname
a sil vsech tajne zdroje,
driv na dno casu sestoupnem
a sectem svetu roje!
Pred zadnou, zadnou zahadou
sve sije nesklonime,
o nebes klenby nejzazsi
svym duchem zazvonime!
My umrem, avsak drive si
hrob vystelem slavou,
Svet cely musi nad hrobem
stat s obnazenou hlavou.
38
Az planety sklesnou k Slunci zpet
a mrazem se Slunce rozskoci,
az drobty ty, smrti postvany,
si v divokou elipsu zaboci,
az pohrebni, truchly pruvod ten,
pln hruzy, prost zivota vdeku,
se vesmirem dalekym promete
pres milion, milion veku;
az konecne nekde v koutecku
se po letu dlouhem zastavi
a prasek z nas svetu byvalych
se ve novy chaos rozzhavi,
az v chaosu tam boj plamenny,
boj titansky poznovu vzplane
a z plamenu zarnych az novy svet
jak carovny fenix zas vstane;
az na novem, kyprem svete tom,
boj ustoupi mladu zivotu
a luh bude samy barev smich
a haj plny sladkeho sumotu,
az na svete tom zas vypuci
tvor se srdcem, se zpevnou tisni:
pak snad zase drobounky atom muj
tam zazvoni kosmickou pisni!
